Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Edgar Allan Poe : Havran / The Raven

2. 12. 2008



Oné noci, sláb a znaven, hlavu těžkou jako kámen,
Do prazvláštních starých spisů byl jsem zrovna ponořený.
O půlnoci chmurné, temné, náhle ťukot probere mne,
Zaklepání velmi jemné - těžkých dveří tiché chvění.
Povídám si: "Někdo přišel navštívit mne po setmění.
Návštěva - nic víc to není."

Roční dobou této scény prosinec byl zablácený,
Onen čas, kdy žhavé uhlí stíny židlí v duchy změní.
Tolik jsem chtěl, ať už svítá - ať už v duši nepřemítám;
Nad knihami, které čítám, toužil jsem, ať skončí snění
O překrásné Leonoře, již tak v ráji zváti smějí -
Zde však pro ni jména není.

Ztichlý sedím u závěsu v dosud nepoznaném děsu,
Jejž to sukno způsobilo šustěním a šelestěním;
Srdce tluče, strach s ním hází, konejším se proto frází:
"Někdo přišel - někdo vchází, toť návštěva po setmění.
Je to tak - nic víc to není."

Potom jsem však nabral síly, neváhal již ani chvíli
Pronést slova: "Pane, paní, prosím vás za odpuštění,
Na mne však již padlo spaní, vy jste přišli znenadání,
Vaše něžné zaklepání vypadalo jako snění -
Stěží znělo!" - vtom již dveře dokořán jsou otevřeny; -
Temnota, nic víc tam není.

Dlouho stojím jako němý, hrůzné věci zdají se mi,
Nevěřícně pozoruji divné, strašné noční dění;
Ticho do výšky se klene, ticho jako olověné,
Jenom slůvkem porušené: "Leonoro?", šepot, chvění,
Já to šeptnul, teď zní zase: "Leonoro!", šepot, chvění,
Ozvěna, nic víc to není.

Navracím se dovnitř bytu, v hrudi šlehá plamen citu,
A zas slyším zaklepání - již o něco hlasitěji.
Jsem si jist a nedivím se: "Je to na okenní římse,
Půjdu tam a přesvědčím se, hned naleznu vysvětlení -
Duše má nechť utiší se, záhada má vysvětlení-
Vítr jen, nic víc to není!"

Okno již je otevřeno, v něm dvé křídel rozestřeno-
Statný havran, dávný rytíř, vstoupil mezi okenice;
Nevyčkával ani chvíli; bez pozdravu míří k cíli,
Sedá si na mramor bílý, Palladiny světlé líce,
S výrazem, jenž patří králům, na ty sošné, božské líce
Used havran - a nic více.

Jeho vznosné vychování přimělo mne k pousmání,
"Ebenový ptáku," říkám, "ač je krátká tvoje kštice,
Bídná sketa jistě nejsi; se svým přímým důstojenstvím
Odtamtud spíš přiletěl jsi, noční tmy kde zeje jícen -
Prozraď mi, jak zní tvé jméno tam, kde podsvětí má jícen!"
Havran řekl: "Nikdy více."

Rozmlouvati se zvířetem, a tak jasně - můj ty světe!
Ta odpověď, to je pravda, málo smyslu měla sice,
Řečnění to bylo plané, přec však - komu se kdy stane,
Že ve chvíli požehnané pták mu vletí do světnice,
Pták či zvíře usadí se nade dveřmi do světnice
A má jméno "Nikdy více"?

Avšak, sedě na mramoru, havran ustal v rozhovoru,
Jako by chtěl celou duší za ta slova navždy skrýt se.
Žádný zvuk už nepronese, jeho peruť nepohne se,
Až pak můj dech poozve se: "Vztahy hasnou jako svíce -
I on zmizí za rozbřesku - naděje jsou jako svíce."
Tu on řekl: "Nikdy více."

Klid je pryč, já žasnu znova, jak jsou přesná jeho slova.
"Bezpochyby umí," říkám, "jenom tuto chmurnou píseň.
Obestřen byl touto hudbou od pána, jenž, stíhán sudbou,
Tíživou a lítou sudbou, ztratil barvu ze své líce.
Naděje, že odpluje ten temný smutek z jeho líce
Není _Nikdy - nikdy více'".

Havranovo povídání stále svádí k pousmání,
Sedám si tak, abych viděl jeho i vstup do světnice;
Nořím hlavu do sametu, myšlenky mi víří v letu,
probírám tu divnou větu, havranovu hrůznou píseň,
Zlopověstný jeho zjev a podivínskou jeho píseň,
Ta dvě slova: "Nikdy více."

Přes veškeré zanícení nemám slova k postižení
Bytosti, jež do srdce mi vpaluje své zřítelnice;
Hlavu, v níž se honí zmatky, převaluji tam a zpátky
Na polštáři z jemné látky, na nějž padá světlo svíce,
Ona však na modrý samet, na nějž padá světlo svíce
Neulehne - nikdy více!

Vzduch je těžký - předzvěst bouře, tu však cítím vonné kouře,
Serafové přicházejí, takřka v letu kráčejíce.
"Bídníku," já vzkřik', "teď Boží balzám do rukou ti vloží,
Ztraceno jest, po čem toužíš, Leonory krásné líce,
Tak pij do dna, zapomeň na Leonory krásné líce!"
Havran řekl: "Nikdy více."

"Proroku se strašnou mocí! - Ptáku, ďáble vševědoucí!
Ať tě seslal Pokušitel, či snad bouře, zmítajíc se,
Zahnala tě do pustiny, tam, kde domov nehostinný
Obývají hrůzné stíny - pověz, prosím převelice -
Jest útěcha v Gileádu? - volám, prosím převelice!"
Havran řekl: "Nikdy více."

"Proroku se strašnou mocí! - Ptáku, ďáble vševědoucí!
Volám Nebe - volám Boha, jehož ctíme bez hranice -
Řekni duši plné bolu, myslící na Leonoru,
Zda v edenu budem spolu, políbím ty krásné líce,
Dívku z ráje, Leonoru, políbím na krásné líce."
Havran řekl: "Nikdy více."

"Končím s tebou, ptáku, běse," křičím na něj, hněvaje se.
"Vrať se k bouři, tam, kde zeje noční průrva, pekel jícen!
Ani stopy ať tu není po tvém lživém navštívení,
Neruš moje osamění - ihned odleť ze světnice!
Vyrvi zoban z duše mé a ihned odleť ze světnice!"
Havran řekl: "Nikdy více."

A ten havran černošedý stále sedí, stále sedí,
Ve svých drápech stále svírá Palladiny bílé líce;
Jeho pohled nitro plení, je to démon, propad' snění,
Jeho stíny v divném chvění plovou, na zem padajíce;
A má duše z těchto stínů, jež se chvějí, padajíce,
Nevystoupí - nikdy více!







Once upon a midnight dreary, while I pondered, weak and weary,
Over many a quaint and curious volume of forgotten lore,
While I nodded, nearly napping, suddenly there came a tapping,
As of some one gently rapping, rapping at my chamber door.
"'Tis some visitor," I muttered, "tapping at my chamber door-
Only this, and nothing more."

Ah, distinctly I remember it was in the bleak December,
And each separate dying ember wrought its ghost upon the floor.
Eagerly I wished the morrow;- vainly I had sought to borrow
From my books surcease of sorrow- sorrow for the lost Lenore-
For the rare and radiant maiden whom the angels name Lenore-
Nameless here for evermore.

And the silken sad uncertain rustling of each purple curtain
Thrilled me- filled me with fantastic terrors never felt before;
So that now, to still the beating of my heart, I stood repeating,
"'Tis some visitor entreating entrance at my chamber door-
Some late visitor entreating entrance at my chamber door;-
This it is, and nothing more."

Presently my soul grew stronger; hesitating then no longer,
"Sir," said I, "or Madam, truly your forgiveness I implore;
But the fact is I was napping, and so gently you came rapping,
And so faintly you came tapping, tapping at my chamber door,
That I scarce was sure I heard you"- here I opened wide the door;-
Darkness there, and nothing more.

Deep into that darkness peering, long I stood there wondering,
fearing,
Doubting, dreaming dreams no mortals ever dared to dream before;
But the silence was unbroken, and the stillness gave no token,
And the only word there spoken was the whispered word, "Lenore!"
This I whispered, and an echo murmured back the word, "Lenore!"-
Merely this, and nothing more.

Back into the chamber turning, all my soul within me burning,
Soon again I heard a tapping somewhat louder than before.
"Surely," said I, "surely that is something at my window lattice:
Let me see, then, what thereat is, and this mystery explore-
Let my heart be still a moment and this mystery explore;-
'Tis the wind and nothing more."

Open here I flung the shutter, when, with many a flirt and
flutter,
In there stepped a stately raven of the saintly days of yore;
Not the least obeisance made he; not a minute stopped or stayed
he;
But, with mien of lord or lady, perched above my chamber door-
Perched upon a bust of Pallas just above my chamber door-
Perched, and sat, and nothing more.

Then this ebony bird beguiling my sad fancy into smiling,
By the grave and stern decorum of the countenance it wore.
"Though thy crest be shorn and shaven, thou," I said, "art sure no
craven,
Ghastly grim and ancient raven wandering from the Nightly shore-
Tell me what thy lordly name is on the Night's Plutonian shore!"
Quoth the Raven, "Nevermore."

Much I marvelled this ungainly fowl to hear discourse so plainly,
Though its answer little meaning- little relevancy bore;
For we cannot help agreeing that no living human being
Ever yet was blest with seeing bird above his chamber door-
Bird or beast upon the sculptured bust above his chamber door,
With such name as "Nevermore."

But the raven, sitting lonely on the placid bust, spoke only
That one word, as if his soul in that one word he did outpour.
Nothing further then he uttered- not a feather then he fluttered-
Till I scarcely more than muttered, "other friends have flown
before-
On the morrow he will leave me, as my hopes have flown before."
Then the bird said, "Nevermore."

Startled at the stillness broken by reply so aptly spoken,
"Doubtless," said I, "what it utters is its only stock and store,
Caught from some unhappy master whom unmerciful Disaster
Followed fast and followed faster till his songs one burden bore-
Till the dirges of his Hope that melancholy burden bore
Of 'Never- nevermore'."

But the Raven still beguiling all my fancy into smiling,
Straight I wheeled a cushioned seat in front of bird, and bust and
door;
Then upon the velvet sinking, I betook myself to linking
Fancy unto fancy, thinking what this ominous bird of yore-
What this grim, ungainly, ghastly, gaunt and ominous bird of yore
Meant in croaking "Nevermore."

This I sat engaged in guessing, but no syllable expressing
To the fowl whose fiery eyes now burned into my bosom's core;
This and more I sat divining, with my head at ease reclining
On the cushion's velvet lining that the lamplight gloated o'er,
But whose velvet violet lining with the lamplight gloating o'er,
She shall press, ah, nevermore!

Then methought the air grew denser, perfumed from an unseen censer
Swung by Seraphim whose footfalls tinkled on the tufted floor.
"Wretch," I cried, "thy God hath lent thee- by these angels he
hath sent thee
Respite- respite and nepenthe, from thy memories of Lenore!
Quaff, oh quaff this kind nepenthe and forget this lost Lenore!"
Quoth the Raven, "Nevermore."

"Prophet!" said I, "thing of evil!- prophet still, if bird or
devil!-
Whether Tempter sent, or whether tempest tossed thee here ashore,
Desolate yet all undaunted, on this desert land enchanted-
On this home by horror haunted- tell me truly, I implore-
Is there- is there balm in Gilead?- tell me- tell me, I implore!"
Quoth the Raven, "Nevermore."

"Prophet!" said I, "thing of evil- prophet still, if bird or
devil!
By that Heaven that bends above us- by that God we both adore-
Tell this soul with sorrow laden if, within the distant Aidenn,
It shall clasp a sainted maiden whom the angels name Lenore-
Clasp a rare and radiant maiden whom the angels name Lenore."
Quoth the Raven, "Nevermore."

"Be that word our sign in parting, bird or fiend," I shrieked,
upstarting-
"Get thee back into the tempest and the Night's Plutonian shore!
Leave no black plume as a token of that lie thy soul hath spoken!
Leave my loneliness unbroken!- quit the bust above my door!
Take thy beak from out my heart, and take thy form from off my
door!"
Quoth the Raven, "Nevermore."

And the Raven, never flitting, still is sitting, still is sitting
On the pallid bust of Pallas just above my chamber door;
And his eyes have all the seeming of a demon's that is dreaming,
And the lamplight o'er him streaming throws his shadow on the
floor;
And my soul from out that shadow that lies floating on the floor
Shall be lifted- nevermore!



 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář