Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Podobenství o válce

12. 11. 2008


Vyprahlé a nekonečné se zdály být pláně, které monotónně ubíhaly za vlakem. Stejně tak i samotná cesta na všechny působila nekonečným dojmem. Jak jsme se každým okamžikem vzdalovali od domova, jako bychom se vzdalovali reálnému světu. Takhle daleko už nemůže existovat skutečnost. Bylo to, jako bychom odjížděli z našeho života a to, co jsme dosud prožili, už neplatilo. Všechno je teď tak dávno, úplně všechno.

 

Vybavoval jsem si stíny všech, které jsem za svůj život potkal. Už je neuvidím, to mi bylo jasné. Obzor, který jsem viděl z okna vlaku, končil kdesi v mlze. Už neexistovalo nic, než tahle pláň. Pro nás nic.

 

Ani nevím, jak dlouhý ten vlak vlastně je, nedohlédnu na konec, jen na začátek. Vezou nás jako dobytek, všichni se tu tajně bojí, že na porážku. Můj život jako by skončil nástupem do toho zatraceného vlaku. Nikomu tady nebylo veselo.

Člověk by měl před válkou utíkat a ne jí jet dokonce naproti, jezdit někam umírat, v lepším případě zabíjet někoho, kdo mu toho neudělal o nic víc, než vlastní soused.

 

„Jaké to je umírat?“ Zeptal jsem se.

„Určitě lepší, než být přejetý tankem, roztrhaný granátem, popálený výbuchem….“ Tak zněla odpověď:

„To asi bolí…“ dodal někdo zoufale ironicky. „Asi jo,“ odpověděl další.

Věděli jsme, že většinu z nás takový osud nejspíše čeká a o to méně jsme chápali, proč musíme jen tak pro nic trpět a umřít.

 

Cesta asi nekonečná nebyla, protože vlak zastavil, a to dokonce vůbec poprvé. Dveře od vagónů se otevřely a já teď viděl, kolik vojáků vyskakuje do té prosluněné pustiny, kde se jen občas zjeví nějaký ten chudý strom. Krajina vypadá úplně stejně jako ta, kterou jsme celou dobu projížděli. Jako by se svět neskládal z ničeho jiného.

 

 Z vlaku vyskočila tak stovka vojáků a jen pár nějakých důstojníků. Ti si nás seřadili a my čekali, kam nás pošlou. Nakonec se mi zdálo, že mezi sebou souhlasně kývají, takže jsou zřejmě rozhodnuti. A taky ano… Rozdělil nás do dvou skupin. Ale asi jim to bylo málo, tak místo dvou udělali tři, místo tří čtyři, a tak pokračovali dál a dál, až kolem mě bylo méně a méně lidí a nakonec náš oddíl tvořili jen tři muži.

 

Byli jsme tedy trojicí, ovšem ne tou svatou. Velením naší trojice byl pověřen jistý Jiří Malík. Působil celkem nejistě, ale to snad bylo způsobeno tím, že mu bylo sotva dvacet let. Jeho těkavé oči jako by se bály, co přijde. Malík nám před cestou oznámil, že naším úkolem je prý dostat se k nějaké řece a tam bránit všem nepřátelům k přístupu. Pohlédli jsme smutně před sebe na nekonečně vyprahlou pláň. Museli jsme ale jít, takže jsme šli. Navzdory ničemu, před námi nic, stále stejná pustina, snad s rozdílem, že ještě vzdálenější.

 

Kráčeli jsme hodiny a hodiny, možná dny a noci, kdo ví. Tady se čas těžko a pomalu počítá. Na sobě těžké batohy s jídlem, vodou a něco málo oblečením. Večer nám byla zima, přes den vedro. Po té době jsme si všimli, že už si asi rozumíme ve všem. Drželi jsme se za ramena, šlo se nám tak lépe. Nemluvili jsme, protože jeden znal myšlenky druhého. Snad proto, že jsme teď měli všichni stejně omezený svět. I když… možná si to příliš idealizuji. A tu jednou náhle, Malík zvolal – „podívejte!“ Před námi se cosi lesklo, jako by tam tekla voda. Přiběhli jsme zvědavostí blíž a rozpačitě zírali dolů pod sebe. Nebyla to řeka, ale potůček. Byl tak úzký, že člověk ho snadno překročil, my se dívali do mapy a nevěřili, ale ano… podle mapy je to ona řeka. Nikdo z nás to nemohl pochopit – tak malá a tak důležitá?

Postavili jsme stan, protože spát na téhle pustině pod širákem by byla sebevražda. Stan pak stál a my před ním. „A co teď?“ Zeptal se Karel T. Stáli jsme sami na planině, prý uprostřed války, podle toho ticha se nám však zdálo, že větší mír nikdo z nás v životě nezažil. Sedl jsem si k potůčku a sledoval jeho proud. Z jedné strany na druhou, od nedohledna k nedohlednu. Jen na mapě jsme si mohli představit, jak se údajná řeka klikatí, sílí a končí snad někde v moři. Řeka si ubývala svým tempem a den se krátil. Nastal večer a noc, já měl hlídku, stále jsem si pohrával s proudem čirého potůčku a snad jsem se do něj i zamiloval. Hladil jsem ho jako dítě po vlasech a poslouchal jeho šeptání. A konečně jsem se i napil. Seděli jsme tak spolu až do rána. A bylo mi líto, když přišlo ráno. Moc dobře jsem věděl, že hezčí chvíli teď už asi v životě nezažiji.

 

Ubíhaly dny, střídaly se hlídky, ubývalo zásob a stále jsme byli sami tři uprostřed pusté pláně. Všichni jsme se sžili s tímto potokem, že jsme snad byli i spokojení. Hlavně počasí nebylo extrémní, takže jsme netrpěli přílišnou zimou ani nesnesitelným vedrem.

 

Den co den stále to samé, rozdíl byl je v tom, kdo měl hlídku. Nebylo to tak zlé, naopak se mi zdálo, že to bylo krásně melancholické. Nepřítel široko daleko nikde a celý širý kraj hrál během hlídky jen pro mě. Vlastně jsem se na ty hlídky těšil. Jediné, čeho jsem se bál, to byla představa, že jednou v dálce uvidím hromadu stínů, které pochodují vpřed.

 

..Dnes mám opět hlídku, přes den se vlastně straním. Slyšel jsem už o ponorkové nemoci, raději tomu předcházím. Zásoby se ale tenčí, stále všude ticho, dny ubíhají a to mě deprimuje. Už se stmívá a já dostávám strach, vidím nějaký malý stín, jak se kolem mě míhá. Je to nějaké zvířátko. Vypadá jako nějaká zatoulaná mangusta. Kouká na mě roztomilýma očkama. Zvědavě. „Copak mi chceš? Povídám?“ Mlčí, ani se nehne, zvědav kouká a snad loudí něco k snědku. Zajímavé, jak se vůbec nebojí, jako by byla zvyklá na lidi. Smutně jí povídám: „Asi ti toho moc nenabídnu, sám nemám moc.“ Ale zvířátko na mě stále koukalo. „Tak počkej“, podlehl jsem tomu pohledu. Došel jsem pro konzervu a podal jí kousek toho jídla. „“Tu máš!“ povídám. Zvířátko mi začne jíst přímo z natažené ruky. Dám si zbytek konzervy a zvířátko si sedne naproti mně. Kouká na mě a já jsem najednou hrozně rád, že mám přítele. Vlastně možná nejlepšího, jakého jsem kdy měl. Tady si můžu přátelství cenit. Rozhodl jsem se, že o téhle roztomilé šelmičce nikomu nepovím. Bylo jasné, že i ona je ráda za společnost. Kdo ví, proč se sem zatoulala, asi zvědavost. Možná je tak sama jako já. Pohladil jsem jí a pozoroval odlesk měsíce v potoce. Byla se mnou celou noc a k ránu jako by se rozloučila a pomalu odešla kamsi pryč. Třeba se zase vrátí.

 

Už jsem se těšil na další hlídku. Stýskalo se mi i po tom malém tvorečkovi. Přesto mi bylo jasné, že šance, že znovu přijde, je čím dál menší. Ale zvířátko přišlo. Cítil jsem obrovskou radost. A přicházelo i další a další dny, zvyklo si na mě a snad se na mě také těšilo. Ač jsem věděl, že si tím škodím, rozděloval jsem se s ním o jídlo. Chtěl jsem ho pojmenovat. Ale marně jsem přemýšlel, jaké hezké jméno mu dát, žádné se mi najednou nelíbilo, žádné nebylo dost hezké.

 

Už jsem si ani nedokázal uvědomit, jak dlouho jsme na téhle proklaté poušti. Každý den jsme si dávali méně a méně jídla, protože zásoby jsme neměli už téměř žádné. Náš velitel Malík chodil zamyšlený a zřejmě uvažoval, zda zůstat a doufat v pomoc nebo se vydat kamsi nejistým směrem a doufat v nalezení něčeho k snědku. Dá se říci, že všichni tři jsme se báli o život, už jsme opravdu hladověli. A věděli jsme, že to není dobrá smrt. Alespoň vody jsme měli dost. „Co bude dál?“ Tato otázka zaznívala čím dál častěji od nás všech. Tentokrát jí položil třetí z nás, Pavel Červený. „Já nevím,…“ řekl Jirka Malík. „Ale my přece už musíme vědět, nemůžeme pořád čekat,“ řekl jsem vážně. „Až nám dojdou zásoby úplně, už nikam nedojdeme,“ přidal se na mou stranu i Pavel. „Já nevím..“ opakoval nerozhodný Jirka. Pavla ale tato odpověď zjevně ještě víc rozlítila. „Tak hele! Já tu nehodlám chcípnout! Hodlám odsud vypadnut, a to co nejdřív. Protože jinak tu fakt chcípnem, a to tak že brzy.“ „Máme jídlo sotva na týden..,“ poznamenal jsem. „Měli bysme ještě aspoň ještě dva dny počkat…“ řekl nejistě Jirka Malík. „Jeden den!“ prohlásil nekompromisně Pavel. Všichni jsme mlčeli.

 

Den pomalu plynul, posily stále nikde. Schylovalo se k tomu, že svou misi vzdáme. Poslední noc, měl jsem tušení. Měl jsem zřejmě poslední hlídku. Zvířátko přišlo i tentokrát. Sedlo si ke mne a jen se dívalo. Jenže vtom se stalo něco nečekaného. Jako by se vyděsilo, vzalo nohy na ramena a utíkalo pryč. Až na obzoru se zastavilo, ohlédlo se po mně a po pár vteřinách pelášilo dál, až docela zmizelo. Bylo mi jasné, že něco není v pořádku. Ale co? Nikde se nehnul ani lístek…Vtom mi to došlo, podíval jsem se pozorně na protější obzor. Nějaké stíny… Zatraceně! „Poplach! Všichni vstávejte! Rychle, dělejte!, musíme hned pryč“

 

Nehostinná pláň nás varovala před tím, co se chystá. Zdálo se, že se sem řítí velká armáda. Srdce ve mně tlouklo čím dál rychleji.

„Co se sakra děje?“ ptal se rozespale Pavel.

„Zabal to nejnutnější a padáme, dělej, do háje!“ zařval jsem.

Už vylezl i Jirka. Moc se ale k ničemu neměli.

„Sakra, řítí se sem celá armáda, padáme odsud!“ Zařval jsem. To už jsem měl batoh na zádech a vyběhl jsem. „Běžte za mnou!“ Zařval jsem.

Moje počínání je zřejmě vyvedlo z klidu. Jirka se otočil… „Ježišikriste!“ Rychle vyletěl ze stanu, vytáhl rychle všechny věci. Pavel se snažil co nejrychleji obléknout, ale jak spěchal a byl vyděšený, nemohl si za nic na světě navléknout ponožky. Už se chystali, Jirka se snažil nacpat do batohu co nejvíc věcí, ale ani ho nedovřel a už vyběhl. „Sakra, počkejte!“ úpěl Pavel. A v tom obrovská rána… bum! Zadunělo to, zem se zachvěla, všude lítal písek a nebe se rozsvítilo. „Zatraceně, oni mají tanky!“

 

Konečně už vyběhl i Pavel. Už jsem nemohl, ale běžel jsem co nejrychleji to šlo. Znervózňovalo mně, jak dlouho to obou mým kolegům trvalo. Otáčel jsem se co chvíli, ale ještě jsem je neviděl… Zatraceně, já nechci umřít někde úplně sám.. Málem jsem brečel. Slyšel jsem rány. Slyšel jsem je stále blíž. Otočil jsem se a oddychl jsem si, Jirku jsem viděl. „Kde je Pavel?“ Zařval jsem. „Nevím! Měl by běžet za mnou!“ Zvolal zadýchaný Jirka. Nebyl čas se starat a na někoho čekat. Museli jsme zdrhat. „Ježiš… koukni,“ špitl jsem a zpomalil celý zadýchaný. Ukázal jsem nalevo. „To jsou naši…“ řekl Jirka. Vypadalo to, že náš stan se ocitl přímo uprostřed strašné bitvy a my jen tak tak unikly. Už jsme snad byli v bezpečné vzdálenosti, tak jsme se rozhodli počkat na Pavla. Jenže Pavel nikde. „Už musíme zmizet,“ navrhl jsem. „Co chudák Pavel?“ povzdechnul si Jirka. Pokrčil jsem smutně rameny. A tu nás přehlušilo několik ohromných ran. Oproti tomu bylo všechno předchozí jen jako bouchnutí dveřmi. Na straně našich se objevil záblesk a bylo jasné, že je čeká drtivá porážka. Nebylo o čem přemýšlet, bylo nám jasné, že tady už nikomu nepomůžeme. Naše porážka byla vidět i z té dálky a my spěchali vyděšení pryč.

 

Už jsme nemohli, ale stejně jsme běželi, co to šlo. Neměli jsme ale téměř žádné jídlo a bylo velké riziko vrátit se zpátky. „Co teď?“ Stáli jsme uprostřed pouště a oba jsme mlčeli. Měli jsme to předem spočítané. „musíme dál..,“ řekl Jirka. „Zatraceně, vždyť nemáme ani žádnou vodu…“ rozplakal jsem se. „Bez vody nikam nemůžem,“ obrátil jsem se na něj. Jirka ale odvětil: „Nemůžeme zpátky. Je o příliš daleko, je to příliš nebezpečné, musíme doufat, že nezemřeme.“ Nesouhlasil jsem. Bez vody nemůžeme jít nikam. Tahle poušť je nekonečná. „My se musíme vrátit, jinak nedojdeme vůbec nikam. Načerpáme vodu a pak se vydáme pryč.“ Na tenhle můj návrh se Jirka moc netvářil, ale brzy začal mít také ukrutnou žízeň, takže nakonec i souhlasil. Vydali jsme se zpět, tentokrát velmi pomalu, znavení, žízniví a hladoví. Sotva jsme viděli svět, jak se nám motala hlava, ale už nám opět tlouklo srdce. Cítili jsme, že jsme blízko a báli jsme se, co spatříme.

 

A bylo to přímo před námi. Opět ta scéna, ale smutná a ztichlá. Tam, kde bylo naše vojsko, ležela jen rozházená mrtvá těla, tam, kde byl náš stan, nezbylo nic. Ale pro nás bylo hlavní, že potok zůstal nedotčen.Došli jsme k němu a pili. Bylo nám mnohem lépe. Teď ještě nabrat vodu do zásoby a rozmyslet kudy dál. „Podél potoku by to bylo nejlepší, protože budeme mít vody dostatek,“ řekl jsem. „Jenže takhle zřejmě uvažovali i oni a nerad bych je potkal.“ „Neměli bychom se ještě podívat po Pavlovi?“ nadhodil jsem váhavě. „Možná měli…“ Byla to naše morální povinnost, museli jsme obejít ta mrtvá těla, třeba ještě někomu dokážeme pomoci. Nebylo to vůbec hezké. Po pár desítkách vteřin jsme přestali mít chuť zjišťovat, kdo ještě dýchá. Stejně bychom mu nedokázali pomoct. Nikoho živého jsme neviděli. A Pavel nikde…

 

Vydali jsme se nakonec podél potoka. Šli jsme opatrně, protože jsme se obávali nemilého setkání. Až podezřelé bylo to, jak se nám zatím nic nestalo. Nikde nikdo. Ale pak to najednou přišlo. Rána… Prásklo to hned vedle mě. Otočil jsem se a Jirka ležel na zemi. Sklonil jsem se, ale bylo pozdě. Tekla mu krev odněkud z břicha nebo hrudi. Sehnul jsem se k němu, ale hned mi bylo jasné, že už mu nic nepomůže. Jemu určený čas na tomto světě se naplnil. Někdo ho zastřelil. Ale kdo? Ohlížel jsem se a vtom jsem si všiml v křoví zjevně vylekaného schovávajícího se muže. Jak se lekl, že jsem ho spatřil, mířil teď i na mě. Ani jsem se moc nebál, už jsem toho za poslední chvíle zažil dost. Byl jsem sám. Jenže muž se najednou rozplakal, obrátil zbraň proti sobě, pak už jen rána… a bylo po něm. Jak padl, všiml jsem si, že mu chybí jedna noha. A Jirka byl mrtev. Sedl jsem si na zem vedle něj… Nevěděl jsem co dělat… „Kájo..“ vytrhl mě z přemýšlení povědomý hlas a ve mně jako by hrklo. Otočil jsem se a tam stála má láska. Jako bych se najednou objevilo to, co zmizelo kdysi dávno. Bylo to jako by slunce osvítilo někoho, kdo žil desítky let ve tmě. Ani jsem nevěděl, co dělám, všechno se mi v hlavě motalo. „Tolik jsi mi chyběl,“ mluvila ke mně usmívající se dívka. Smála se a povídala, jak se na mě těšila, jako by byla jen otázka času, kdy se uvidíme. Nic jsem nechápal. Stále jsem byl na tom samém a ztraceném místě na zemi. Mluvila stále a hladila mne, já se nezmohl ještě ani na slovo. Ale ona jako by si toho nevšímala. „Tak už pojď“, říkala. Nevěděl jsem kam mě táhne, netušil jsem, kde se tu vzala, prostě záhada. Vzala mne za ruku a vedla mě někam pryč. „Miluju tě…“ špitl jsem. Jen se na mě podívala a usmála se. Pak se ale opět soustředila na to, odvléci mne pryč. A já už neměl ani hlad, ani žízeň, ani nohy mě nebolely. A ta krajina, kterou jsme procházeli, mi najednou přišla jako krásná. Pořád jsem nevěděl, co se děje. Teď mě nic netrápilo, nad ničím jsem nepřemýšlel. Ale pak jako by mne samo něco zastavilo. „Tady něco nehraje..“ řekl jsem si snad v duchu, ale jako by o slyšela i ona. „Copak ty nechápeš, co se děje?“ tvářila se udiveně. Pokrčil jsem posmutněle rameny. „Tohle všechno,“ povídá, „už není země. Asi sis nebe představoval trochu jinak, ale za pár minut budeme na lepším místě.“ Teď jsem se divil ještě víc: „Copak já jsem zemřel? To bych si přece pamatoval. To mě zastřelil ten jednonohý?“ Ona mi odpověděla: „Ale ne, vždyť to určitě víš…“ jako by chtěla, abych na to sám přišel. Ale já ne: „ne, nevím. Kdy? Kde?“ Pochopila asi, že na to sám nepřijdu: „Vzpomínáš na ten vlak, co tě sem odvezl? V té době už jsi nebyl mezi živými.“ Zasmál jsem se: „To jako, že to nebyl vlak do války, ale do nebe? To přece nedává smysl. Já že jsem mrtvý celou dobu? A tohle je ráj?“ Ona však odpověděla: „Přesně tak to ale je. Musíš mi věřit.“ No jo, věřit… Ale copak je to nějaký rozdíl, jestli je to země nebo ráj, když to vyjde úplně nastejno? Člověk ani nepozná rozdíl. Je to celý nějaký divný. Ona mě ale začala ujišťovat: „Neboj, za chvíli to bude mnohem lepší!“ Šli jsme deset minut, půl hodiny, dvě hodiny, tři hodiny, než se zastavila. Podíval jsem se na ní, ona se ke mně otočila: „Rozhlédni se! Tohle je ráj! Není to nádhera?“ Podíval jsem se před sebe, ale nic jsem neviděl, prostě stejná pustina, jako všude kolem.Třeba je chyba ve mně. Třeba jsem se zasekl někdy mezi nebem a zemí. Stále jsem se díval kolem sebe, jestli neuvidím aspoň náznak toho, že jsem jinde, než na zemi, ale viděl jsem jen písek, kameny, trocha usychající trávy. Hrozně mě to trápilo, Snad nikdy mě nic tolik netrápilo. Jako bych nebyl nikde a nikam nepatřil. Snad mi pomůže má… kde je?! Ještě teď vedle mě stála, ale najednou, jako by se vypařila. Dovedla mne sem a zmizela? Ale co já tady? Je to tu všude stejné. Měl bych si zvykat, opět opuštěn.

 

Prošel jsem si to tu celé, kdybych snad na něco zvláštního narazil, ale nic. Naprostá pustina. Vzpomněl jsem si na slova v Bibli: „Marnost na marnost, všechno je marnost…“ Kdybych si tak pamatoval, jestli to mělo ještě nějaký nadějný dodatek. Vtom jsem spatřil cosi malého na obzoru. Tlouklo mi srdce, blížilo se to sem. „Ach, moje zvířátko!“ Běžel jsem mu naproti a ono mi skočilo rovnou do náručí.

 

Jako by válka byla kdesi daleko, ač na úplně stejné pustině, bylo to tu něčím jiné. Měl jsem nějaký jiný pocit. Zvířátko následovalo každý můj krok a když se blížila noc, bál jsem se, že mě opustí. Lehl jsem si jen tak na písek, hlavu opřel o aspoň trochu měkkou trávu a tušil jsem, že zvířátko zmizí. Ale nestalo se, zvířátko se schoulilo k mým nohám, zřejmě se rozhodlo, že už u mne zůstane.

 

A bylo ráno. Probouzím se, otevírám oči a hned se zarazím. První, co vidím, je autobusová zastávka. Rozhlížím se kolem, ale nikde nic, jen ta značka. Jdu až k ní a snažím se přijít tomu na kloub. Kovová tyč pevně vsazená do země, zkusil jsem s ní zatřást, ani se nepohnula. Na tyči plechová cedule s obrázkem autobusu. Jízdní řád žádný, nic víc, jen ta značka. „Počkáme spolu na autobus?“ ptám se zvířátko, i když vím, že mým slovům nemůže rozumět. Zvířátko se na mne jen dívalo a tak jsem si sedl na zem, opřel se o tu zastávku, otočil se na mého přítele a řekl jsem jen: „snad nás odveze na lepší místo, než ten děsnej vlak.“

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář