Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Trampoty primáře Kalouse

12. 11. 2008

 

1. díl

Kterak primář Kalous svého syna zlobil a kterak na silnici vepře skolil. Jak jeho syn pekařem měl býti, místo toho musí lidi ve špitále šíti.

 

„Já vím, jak vám je“, řekl klidně s optimistickým úsměvem na tváři primář Kalous neznámému feťákovi, který si zrovna píchal cosi do žil. Seděl na schodech u oprýskaného domu. Po těch slovech však jen pozvedl svou bledou tvář a své červené oči upřel kamsi směrem na učesaného stárnoucího primáře, který na něj bezelstně hleděl. „Táhni do h**zlu, dědku," pravil feťák. Primář tedy odešel, mířil teď směrem k tramvajové zastávce na Náměstí republiky. Během čekání si všiml dívky, která sotva seděla, byla bílá jako stěna a zdálo se, že se brzy zhroutí. „Já vím, jak vám je,“ pravil opět primář. Dívka neodpověděla…

Primáře naštěstí zpozoroval zdálky jeho syn Karel, který se vracel z oběda se svým kolegou Pavlem. „Ježišimarja, podívej se, co zas ten můj táta vyvádí,“ zděsil se Karel. Pavel to nechápal: „A co to tam těm lidem nabízí?“ Karel jen mávl rukou: „Ále, to odkoukal v nějaký reklamě…. Počkej, já ho musím odchytit.“

Karel vyběhl přes ulici ke svému otci, chytl ho za ruku a vyčítavě mu povídá: „Tatínku, to nemůžeš tady takhle otravovat lidi, co si o tobě pomyslí? Jdi hezky do práce a věnuj se pacientům.“ Otec Kalous výtku přijal a v poklidu odešel kamsi pryč. Ani si nevšiml sanitky, která už spěchala k dívce, která se zhroutila na zastávce. Karel s Pavlem kráčeli směrem k metru a povídali si o otci. Pavel začal dotazem: „Tvůj otec ještě v tomhle stavu léčí?“ Karel bez váhání odpověděl: „No jistě, je to vynikající chirurg.“ Pavel měl ale pochybnosti: „A nemá psychické problémy?“ Karel kroutil hlavou: „Ale kdepak, on jenom zlobí.“

 

 

„No tak pane primáři!“ volala marně sestřička Týna po celé nemocnici. Primář Kalous se asi někam schoval. „Hledáte někoho?“ zeptal se slušně doktor Blažek.

„Ále, ten starej vobšourník zas někde lítá po chodbách.“

Doktor Blažek pokrčil rameny: „To máte tak, je to sice bláznivej dědek, ale je to také náš nejlepší chirurg.“ Týna ale odvětila: „Vobšournik je to! Určitě se zas schovává za skříní a pak mě bude ochmatávat, fuj! Že vám ho tu vůbec někdo trpí!“

Emil Blažek opět pokrčil rameny: „Základ je moc ho neukazovat lidem, inspektoři jsou naštěstí ještě víc senilní než náš pan primář, takže tam nic nehrozí.“ Sestřička si odplivla: „Takovýho primáře mi byl čert dlužnej!“

„Bafff!“ houkl na sestřičku primář. „Fuj, člověče!“ lekla se Týna.

 

 

Naneštěstí primářův syn byl také lékař. Dokonce ve stejné nemocnici. Byl poměrně neurotický, jednak kvůli vědomí, že je špatný lékař a navíc on sám často vyčítal otci, že ho přiměl dát se na chirurgii. Poslední kapkou však byly otcovy vylomeniny. Co chvíli jezdil v kolečkových křeslech po chodbách v plné rychlosti, sestřičky pro něj už dávno nebyly tabu a nebyla žádná, kterou by neprozkoumal zblízka. Doktor Blažek ho v jedné debatě nazval ďáblem. Dnes měl jeho syn, Karel Kalous těžký den, pracoval dlouho. Když se vrátil domů, jako první spatřil svou manželku sedící u stolu poněkud rozcuchanou. Jeho otec seděl s nápadně andělským výrazem v křesle. Hned jak to Karel uviděl, udělal na svého otce tytyty: „Tatínku! Kolikrát ti mám říkat, že Beatrix není tvoje manželka, ale moje!! Zapamatuj si to, prosímtě!“

Beatrix Čejková byla Karlovou manželkou už léta. Teď promluvila tiše ke svému rozčílenému manželovi: „Karle, takhle to dál nejde. Musíme se jednou od tvého otce odstěhovat…“ Karel věděl, že Beatrix má pravdu: „Máš pravdu,“ řekl. „Jednou se odstěhujeme.“ To už Karel sliboval dlouho, ovšem s jeho otcem ho pojilo víc, než jen rodičovské pouto. Kalous starší báječně zašíval ponožky, přišíval knoflíky a žehlil košile. Karel tvrdil, že na světě to neumí nikdo lépe, ani jeho manželka. Karel bezmezně obdivoval jakoukoliv ruční práci, on sám měl obě ruce naprosto levé…. A teď si vzpomněl opět na toto příkoří. Spustil na otce: „Je to tvoje chyba, že jsem takhle dopadl! Už od mala jsem chtěl péct rohlíky. Pekařina byla pro mě jasná volba. Ale prostě mám obě ruce levý, no! Nedokážu upléct ani preclík, to mě celej život tolik trápilo. Jenže co ty? Poradil jsi mi. Ale jak? No pověz, jak? Já ti to povím sám. Říkal jsi: ,Tak buď chirurgem!´ To jsi mi ovšem neřekl, že chirurg pracuje rukama. Já myslel, že chirurg je ten, co myje klece opicím v zoo. Byl jsem tehdy ještě nedospělej, já vím…“ Karel se pohroužil do smutku a jeho otec ho přišel obejmout: „Karle, jsi můj jediný syn a věř mi, že jednou budeš opravdu dobrým chirurgem. Že se občas netrefíš, to nevadí, to se může stát každému. A vždy, když jsi operoval se mnou, byla každá operace o to napínavější. S nikým jsem se na sále tolik nepobavil.. Mysli na to, že lidí je na světě dost, vždycky bude do koho říznout. Chirurgie má budoucnost, chlapče.“

 

Druhý den byl Karel už od rána v nemocnici, ale svého tatínka nemohl nikde najít. Ptal se sestřiček, prozkoumal deky pacientek, ale nikde nic. Doktor Blažek poznal, že je Karel neklidný: „Co je ti, Karle? Tebe něco trápí to poznám.“

Karel odvětil: „Nemůžu nikde najít tátu. Bojím se, že zas něco chystá.“ Ale jak to řekl, už se ve dveřích objevil otec Kalous. Byl silně zaneřáděn a neupraven. Karel se vyděsil: „Proboha, co se ti stalo? Tys někam spadl, že jo?“

Otec Kalous ale s úsměvem odvětil: „K večeři budeme mít knedlo, zelo, vepřo.“ Karel si uvědomil, proč je mu ten zápach tak povědomý. Udeřil na otce: „Neříkej mi, žes to prase sám lovil?“ Kalous se zatvářil hrdě: „Sám. Holýma rukama!“ Napřáhl před Karla své špinavé ruce a ještě dodal: „Teď je vepřík u Beatrix.“ Na Kala šly mrákoty: „To snad ne!“ A jak to dořekl, už slyšel vyzvánění svého mobilního telefonu: „Prosím, Kalous…“ „No ahoj Karle, tady Beatrix. To prase si hned odvez, už zaneřádilo celou koupelnu. A víš, že mě to už nebaví? Jestli se neodstěhuješ od svého senilního otce, tak se odstěhuju od tebe já!“ Pak už Karel slyšel v telefonu jen chrochtání.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář