Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Útěk z nemocnice, jejíž název není znám

1. 10. 2008

-- Tak blízko, však jen uvědomit si

-- co měsíční odlesk a co skutečný slunce třpyt

-- jak dva světy obraz zrcadla se jeví

-- co je klam, to zamlžené oko neví

-- směřovat kamsi a přitom ani neznat cíl

-- cíl byl, však zdá se - unavenou mysl opustil

-- těžko dojde člověk němý

-- který o svém cíli neví

 

Křivé zrcadlo mi nedovolovalo poznat realitu. Ať jsem se díval z jakéhokoliv úhlu, byl jsem v něm zkřiven. Po pár minutách tápání, rozhodl jsem se svést vinu právě na zrcadlo. A to jsem jen chtěl vědět, kdo vlastně jsem. Nemocniční pokoj se zamřížovaným oknem připomínal mi vždy vězeňskou celu. Jen jsem chtěl vědět, kdo jsem…

Slunce vrhalo na mou postel mřížkovaný stín. Druhý pacient, pan Váňa, ještě spal. Ptal jsem se ho mnohokrát, kdo jsem, ale nikdy mi nedokázal odpovědět. Kdyby tu tak někde měli zrcadlo!

Pan Váňa se probudil, sedl si na postel a jako první sáhl (ostatně jako vždy) na Bibli.“Co čtete?“ Zeptal jsem se, protože jinak by se mnou pan Váňa ani nepromluvil. Jeho smutné oči zvedly se jen na chvilku směrem ke mně. „Příběh o Jobovi,“ zněla stručná odpověď. Jako vždy, i tentokrát byl nemluvný. Zeptal jsem ho jako snad každé ráno: „Už víte, proč jste tady?“ Pan Váňa odpověděl opět stručně: „Nevím.“ Tak jsem pokračoval já: „Proč vlastně Bůh Joba tolik pokoušel? Chudák, tolik zkoušel.“ Pan Váňa se na mně podíval se zamračeným výrazem na tváři: „Není to tak snadné, je třeba příběh správně pochopit. Ne vždy se na člověku se ukáže, jaký doopravdy je.“ Kroutil jsem hlavou: „Já to stejně nechápu.“ Přemýšlel jsem stejně dál o tom, kdo jsem. Tápal jsem.

 

-- Mé milé v mysli oheň plál

-- za noci, v které jsem se jí líbat bál

-- mysl má teď černá celá

-- k prázdnotě je odsouzena

 

„Vizita! Už jdou!“ Houkl jsem na pana Váňu. Pan doktor s několika dalšími přistoupil nejprve ke mně. „Jak vám je?“ Zeptal se. „Mě je dobře, povídám to pořád,“ odpověděl jsem mu. „To si myslíte vy. Ale musíme si vás tu ještě nechat…“ Položil mi ruku na srdce: „Cítíte? Uvnitř máte ještě spoustu nezhojených zranění. Takhle vás nemůžu vpustit do světa. Dlouho byste nevydržel.“ Usmál se a otočil. Já se ho honem ještě zeptal: „A nemáte pro mě alespoň zrcadlo?“ Doktor se ještě otočil a usmál se: „Na to máte ještě času dost.“ Zašklebil jsem se.

Teď přišli k panu Váňovi. Doktor se ho zeptal: „Jak vám je?“ Pan Váňa odpověděl: „Špatně. Bolí mě za krkem a taky tady u ledvin.“ Doktor se na víc neptal: „Vaše bolesti nepotřebují žádnou složitou léčbu. Váš stav je hlavně ve vašich rukou. Musíte si to konečně uvědomit“ Vizita odešla. „Ani mi neřekli, proč jsem tady, hrůza. Blbci jedni…“ Na panu Váňovi bylo vidět rozhořčení, tak vzal do ruky Bibli a hned ho to přešlo.

S Váňou nebyla žádná zábava, o okolní svět jako by se ani nestaral. Snažil se vyčíst veškerá moudra z knih, ale z nemocnice mu to zatím nepomohlo. Vlastně ani žádné z těch mouder nepoužíval, jen si o nich rád četl.

 

-- Ani jsem si nevšiml, jak se pan Váňa zadíval na svou ručně psanou záložku, kterou si chtěl založit další stranu. Stálo na ní:

-- Mysli na mě každým dnem

-- mysli na mě, jsem tvým snem

-- ne každý mou diagnózu zná

-- opuštění je jak nemoc smrtelná

 

Byl jsem tak zvědavý. Kdybych tak mohl nahlédnout, co všechno se děje pod námi, o čem se baví lékaři, co sestry celý den dělají, proč nás tu drží. A proč mi neřeknou, kdo jsem. Neměl jsem tušení, kde se naše nemocnice nachází, který čert nás sem vzal. Když jsem jel v sanitce ve vážném stavu, ani mě nenapadlo, kam mě to vezou. Snad jsem nebyl zcela při smyslech. Tahle nemocnice snad ani nemá za úkol léčit. Nikde žádné injekce ani prášky. Žádné přístroje, žádná snaha. Jen ta vizita, nic víc. Jediné, co tu mají, je prazvláštní rentgen. Doktor Jasný o něm tvrdí, že má kouzelnou moc. Dělá si legraci, ale já tomu věřím. Vím, jak si ten stroj oblíbil. Dokáže mu pomoci nahlédnout do nitra nás všech. Jednou jsem viděl, jak si s tím strojem povídal. Jako by byli staří přátelé. Ovšem stroj samozřejmě neodpovídal.

 

-- Doktor Jasný jako každou noc, i tentokrát vešel do své místnosti, kde se snažil být pokud možno sám. V bílé místnosti plné dlaždiček a vysokých ozvěn, stál jen ten jeden stroj. Vždy ho fascinoval, přihlížel k němu jak ke krásné ženě a obdivoval jeho tvary. Ale jeho úcta ke stroji spočívala jinde. Ten zvláštní rentgen byl jeho srdcem, jeho životem. S každým zrentgenovaným pacientem jako by byl doktor Jasný silnější a šťastnější. Tak často sem vodil své pacienty, nechával je ležet pod tím strojem nahé jak malé děti. Ten stroj dokázal nahlédnout do nitra každého z nich, doktor Jasný se však pod něj nikdy nepoložil.

 

V pokoji pouze s panem Váňou nebylo co dělat. Často jsem se nudil. Nejlepší proto bylo courat po chodbách a aspoň se pokoušet o rozhovor s jinými pacienty. Zaráželo mě, jak vypadají všichni tak zdravě. Nikdo neměl nic se zrakem, nikdo mi nepřišel nějak moc vyšinutý, a přitom mi nikdo nedokázal říci, kdo jsem. Copak je to tak těžké? Aspoň říct: vypadáš dobře nebo: vypadáš špatně. Ale nejradši jsem měl společenskou místnost. Tam se dalo povídat nejvíc a navíc tam byla i televize – jediné pojítko se světem. Návštěvy i telefony jsou prý přísně zakázány, prý kvůli možnosti nákazy. Nechápu to, ale co z toho… Stejně by nikdo nepřišel.

 

-- Maják na konci oceánu

-- probouzí se vždycky k ránu

-- kolem jen širá rovná modrá pláň

-- pod hladinou příkrá stráň

 

Šoural jsem se po chodbě, nic nového se nedělo. Hledal jsem rozptýlení, ale opět mou duši ovládla nuda. Pan Knapp už zase vymýšlel plán útěku, pokoušel se o něj už devětkrát, ale nikdy to nevyšlo. Jednou málem zabil sestru (ne vlastní, ale tu zdravotní). I tentokrát kreslil vášnivě po papíru plány chodeb a hlouček zvědavců kolem něj nadšeně doufal v úspěch. Dál jsem viděl pana Křečíka, bohatého bankéře, který stále působil, jako by byl ve vybrané společnosti na životně důležité schůzce. Za žádných okolností nepovolil ve svém učesaném až skoro strojeném chování. Ovšem v bílém nemocničním pyžamu to působilo zvláštně. „Dobrý den,“ pozdravil mě uctivě. Pan Helis s panem Šedým si i tentokrát povídali o fotbale, jak jinak. Ovšem bavili se jako bez chuti. Oba milovali a oba byli zklamáni. Cítili se opuštěně… Přesto se snad vždy bavili o fotbale.

Křivé zrcadlo mi opět tajilo životně důležitou informaci. Proč každý sám sebe zná? Taky chci vědět, kdo jsem, jaké mám oči, co mě baví. Chtěl bych vědět, jestli hřeším nebo zda jsem spořádaný…. Ach ta moje hlava.

…A zase večeře. Ještě jsem tu nezažil dobré jídlo. I tentokrát jsem jen zíral do svého talíře a nechtělo se mi pokračovat. Podíval jsem se na souseda vedle mě, pana Křečíka. Jako vždy, i tentokrát působil velice elegantním dojmem. Seděl vážně za svým stolem a nedával na sobě znát, že jídlo je odporné. Jako by jedl kaviár. Kdybych nevěděl, že má na talíři to samé, co já, záviděl bych mu tu dobrotu.

Po odporné večeři bylo vše lepší. Večer nás nechávali všichni lékaři i sestry na pokoji. Procházel jsem se po chodbě, kde hrál pan Helis s panem Šedivým pexeso. „Mohl bych se přidat?“ Zeptal jsem se s tím, že opravdu není moc co dělat. Pan Helis mluvil o kurzech vypsaných na zítřejší pohárové zápasy a přitom otočil druhou kartičku. Byla na ní zobrazena zeď. Pan Helis zmlknul. Koukal na tu kartičku a povídá: „Tahle tu přeci nebyla…. Mělo to být pexeso Kačeří příběhy, jak je to možný?“ Já i pan Šedivý jsme jen pokrčili rameny, neznali jsme jeho pexeso. I když je pravda, že logo kačera na rubu kartiček popíralo logiku, proč je zde zobrazená zeď. Pan Helis viděl, že oba mlčíme, tak jen zakroutil hlavou a otočil kartičku opět rubem navrch. Navázal na svou řeč o fotbale. Vydržel mluvit až do chvíle, kdy už zbylo jen pár kartiček a byl jsem na tahu já. V moment, kdy jsem otočil kartu s Bubíkem, zarazil se. „Jak je to sakra možný?“ Lekl jsem se, jak se tak náhle rozčílil. Pak mi to došlo, na té kartičce byla ještě nedávno vyobrazená zeď… Chvíli jsme na sebe nechápavě mlčky koukali a pak slyšíme šum kdesi za námi. Otočil jsem se a vidím pana Knappa, jak zapáleně o něčem mluví. Bez otálení jsem se zvedl a šel za ním. Ani jsem se neohlédl, co udělali pan Helis s panem Šedivým. Zadíval jsem se na papír, kde opět demonstroval jeden ze svých plánů. Byla na něm zeď, zeď a nic víc. naprosto stejná jako na té kartičce. Pan Knapp byl posedlý útěkem, ale nikdy se nedostal dál než pár metru od venkovních dveří (což bylo považováno všeobecně za obrovský úspěch). Nevěřil jsem jeho plánům, byl to fantasta. Proto jsem se nikdy nezapojil. Ale tentokrát jsem řekl polohlasně: „Já do toho jdu.“ Všichni, kdo obklopovali Knappa, se teď udiveně ohlédli směrem ke mně. Až jsem se lekl. Ale za chvíli jsem si uvědomil, že za mnou už stojí i pan Helis s panem Šedivým. Oba pronesli svůj souhlas snad ve stejnou chvíli jako já. Načež se začali přidávat další a další lidé, kteří považovali pana Knappa za fantastu. Až se pan Knapp opravdu divil, kdo všechno se k němu přidával. Snad nikdo už nechtěl zůstat sám jako zbabělec v nemocnici. Jen pan Váňa byl kdesi pryč. „Kdy?“ zeptal se kdosi. „Dnes hned po půlnoci,“ řekl odhodlaně Knapp, snad se obával, že si to ještě rozmyslíme. Pan Knapp, který věděl, že je brán jen jako snílek, co se pokouší o nemožné, nemohl pochopit, co se tak náhle děje.

 

Dělali jsme ten večer jako by nic. Pan Váňa byl ale stále nezvěstný. Nicméně jsem nechtěl narušovat plány a tak jsem o jeho zmizení nikomu z personálu neřekl. Překvapilo mě, jak nenápadně se všichni chovají. Pan Šedivý s panem Helisem si prohlíželi výsledky fotbalu, pan Křečík si povídal s panem Joudou a panem Rychtou, kteří byli údajně velmi vzdělaní. Kdo ví, o čem si povídali.

 

-- Zatraceně, jak já to tu někdy nesnáším. Dokror Jasný pozoroval pacienty, ale všudypřítomné bílé košile, přítomné po celé nemocnici, ho štvaly. Kdo má pak poznat, kdo je pacient a kdo personál? Pořád samá bílá, bílá, bílá… Bílé stěny, bílá okna. „Pomalu už jinou barvu neznám,“ říkal si.

 

Nastala půlnoc a ačkoliv jsme byli zalezlí v postelích, nikdo nespal. Bylo naprosté ticho, sledoval jsem napjatě hodinky a potil jsem se víc a víc. Ručička se blížila půlnoci a já měl strach. Bylo ticho před bouří. Když jsem si vzpomněl na celkem přijatelný personál, na doktora Jasného, začal jsem pochybovat o správnosti mého rozhodnutí. Uvědomil jsem si, že beze mne by se to nestalo. Jenže na další přemýšlení nebyl čas, zbývala jedna minuta. Jako bych slyšel jsem těžké dýchání ostatních „vzbouřenců“… Náhle to přišlo, dvanáctá odbila a já vyskočil z postele. Jako by mě právě to odbíjení tolik vyděsilo. Potichu jsem se zmocnil tácu na jídlo a neslyšně vyšel na chodbu. Už jsem viděl stíny ostatních vzbouřenců. Mířili jsme potichu na konec chodby, kde bylo schodiště a výtah. Na konci chodby jsme se všichni zastavili. Nikde nikdo z personálu. Pan Knapp ukázal na několik z nás, ti měli nejprve jít po schodišti dolů. Srdce mi tlouklo o život. Každý z nás měl nějakou zbraň. Muselo působit směšně, že zbraněmi byl meloun, tác, vozík nebo klika od okna, ale nic jiného jsme prostě neměli.

První skupina vyrazila dolů po chodech a my ostatní zatím přivolali výtah. Tím jsme vzbudili pozornost personálu, slyšeli jsme šum z našeho patra. A tím to začalo. Další skupina vyběhla po schodech dolů. Mezitím přijel výtah a do něj jsme se nacpali my ostatní. Hned, jak se zavřeli dveře, uslyšeli jsme jakýs řev a jekot. Bál jsem se asi stejně jako všichni ostatní. Svíral jsem plastový tác… To už se výtah zastavil v přízemí (tady dole jsem byl jen jednou v životě). Dveře od výtahu se rozevřely jako opona u divadla a představení se rozevřelo v celé své kráse. Dramatická scéna, kdy proti nám stáli hlídači, vrátný, lékaři i sestry. Bylo to k nevíře, ale všichni měli obušky a především hlídači, který bylo asi šest, mlátili kolem sebe hlava nehlava. Plastové tácy dlouho nevydržely, ale dokázali zdržet personál, aby je mohly rozrazit vozíky na léky (kterým se nám nedostávalo). Svůj tác jsem rozbil hned první ranou. Sundal jsem však košili a začal s její pomocí jednoho hlídače škrtit. Nikdy bych nevěřil, jak mohou být ochránci našeho zdraví agresivní. Lékaři i sestry využívali své zbraně a pokoušeli se co nejvíc pacientů přivést do bezvědomí. Vyhnul jsem se několika ranám. Pár obušků padlo na zem, kde jsme se jich zmocnili my. Pacienti bojovali s těším nasazením a nakonec i díky našemu nečekaně velkému počtu, se nám povedlo prorazit dveře. Začal hromadný úprk. Utíkali jsme loukou až ke zdi, která byla velmi vysoká. Viděl jsem to opravdu bledě. Navíc kolem zdi stáli další hlídači, zdáli se být ještě nebezpečnější. Blížili se pomalu směrem k nám, ale my nezastavili. Bylo nás dost na to je prorazit, ale zeď byla vysoká. Stále jsme běželi, i když to nemělo smysl. Věděli jsme, že je to předem ztracené, ale prostě jsem nemohl zastavit, musel jsem dopředu. Běžet přímo proti nim a ještě proti zdi… Zavřel jsem oči, jen jsem uslyšel zvuk, jako když se snažíte vyrazit dveře. Otevřel jsem oči. Před námi jen volný prostor, pořád jsme běželi. Co nejrychleji, ale stále dopředu.

Nechápal jsem, co se děje. Byl jsem zvědavý, otočil jsem se. Spatřil jsem v dálce stíny postav, jak se sbírají ze země ohlížejí se za námi. Po zdi nebyly ani památky, jako by byla z papíru. Něco se mi silně nezdálo, nikdo za námi neběžel, nechali nás být. Běželi jsme dál, ačkoliv nebylo před kým ani kam. Běželi jsme, ačkoliv jsme sotva popadali dech. Až teď mě napadlo, podívat se, kdo z nás vlastně úspěšně utekl. Moc nás nezbylo – pan Helis, Knapp, Křečík a já. A když už jsme běželi tak dlouho, že už jsem opravdu nemohl, padl jsem. Všimli si toho i ostatní, jeden po druhém padli k zemi a sotva popadali dech. Byli jsme však šťastní, že jsme utekli. Konečně volní!

 

--Doktor Jasný klečel zlomeně u svého přístroje: „Všichni jsou pryč, všichni. Obešel jsem celou nemocnici, nikde ani živáčka.. Udělal jsem něco špatného? Pověz? Já sám nevím.“ Zadíval se na stroj, tak moc toužil po odpovědi, které se mu nedostávalo, stroj mlčel. „Proboha!“ zařval doktor a plakal. „Když jsem viděl, jak nadšeně prchali mí pacienti, ti kteří na tom byli tak špatně. Oni potřebovali pomoc. Vůbec mi nevěřili. Jsem hlupák. Sotva dokážou pochopit, že prášky ani injekcemi se neléčí ty nejhorší bolesti. Copak si nevšimli, jak se jejich duše probouzely? Smáli se a jedli, zajímali se o fotbal, ani nevěděli o ztracených láskách, zlomených srdcích… A všechny ty své vyléčené nemoci mi nechali tady. Co mám dělat já? Jít, kam mě nohy donesou? Čekat, zda se někdo někdy vrátí nebo zda se objeví další pacient, který by o mě stál?“ Díval se na stroj a kroutil hlavou: „Funguješ vůbec? Vzývám tě jak Boha, ale ani odpovědět neumíš. Jen hromada koleček a šroubků, nic necítíš, nevnímáš. Myslel jsem, že jsme dva, ale zdá se, že jsem sám. Nemám, co bych léčil, nemůžu ti nabídnout žádné tělo, kromě toho mého.“

 

-- Opuštěný maják na klidném moři

-- přestál svou poslední bouři

-- těžko se v něm najde duše živá

-- oceán vlnami tiše dýchá

 

„Co teď?“ zeptal jsem se. „Co by? Půjdeme dál,“ řekl Knapp. „Je to tak, nic jiného nám nezbývá. Nemůžeme se přece vrátit po tom všem,“ přidal svůj názor Křečík, upravujíc si přitom svou bílou košili. „Snad se konečně dozvím, kdo jsem…“ Pan Helis povídá: „Měl byste se starat i o jiný věci.“ To mě urazilo, ale mlčel jsem. „Musíme jít dál“, řekl Knapp. „Ale co ostatní? Ani nevíme, co s nimi je.“ Pan Křečík se o ně bál, zřejmě mu svědomí nedovolovalo opustit ty, kterým se útěk nezdařil. Pan Knapp ale odpoví za souhlasu ostatních: „My ale musíme jít dál, ostatním se to třeba také povede, ale nemůžeme se vracet. Musíme jít kupředu, i když nevíme kam.“ Vyrazili jsme tedy.

 

Cesta byla nekonečná, každým kilometrem mi krajina připadala pustější a opuštěnější, stále víc stranou od civilizace. Měl jsem strach, neměli jsme žádné jídlo, pití a neměli jsme tušení, kde jsme. Stmívalo se, přesto jsme šli mlčky kupředu. Bylo mi smutno, všichni se tvářili ztrhaně. Hlad, žízeň, únava a přitom žádná naděje, jen pustá krajina. „Nemá to cenu,“ řekl Knapp. „Musíme tady přespat.“ Padl na zem a lehl si. My ho rádi napodobili, protože už jsme toho měli opravdu dost. Bylo to beznadějné. „Proč mě Bůh tak trestá?“ Šeptl tiše pan Křečík. Snad jsem to zaslechl jen já, byl jsem nejblíže u něj. Zeptal jsem se ho, co že se děje. On se smutkem v očích povídá: „Já si budoval kariéru, ale pak to došlo někam, kam to dojít nemělo. Dělal jsem hrozné věci, jenže čím horší věci jsem dělal, tím víc se to obracelo proti mně. Když jsem si uvědomil, co provádím, bylo pozdě. Nic se nedařilo, nic se nedalo napravit. Ani sebevražda se mi nepovedla.. Vím, že to byla moje chyba, ale já už nemůžu dál. Nejde to. Už skoro ani nemůžu mluvit, jakou mám žízeň. Pochybuju, že děláme správnou věc. Cokoliv udělám, je špatné.“ Pan Křečík domluvil a já jen mlčel. Nevěděl jsem, co říci. Poplácal jsem ho po ramenou na povzbuzení. „Musíme to vydržet. Pak to bude jen lepší,“ řekl jsem mu a doufal, že to bude pravda.

Spalo se těžko, na studeném a tvrdém písku s prázdným žaludkem. Ráno, když jsem se probudil po hrozné noci, vidím, že všichni už jsou vzhůru. Pan Helis působil nejvíc zničeně. Ptali jsme se, co se děje. Zdál se mi jen špatný sen. Zdálo se mi, že jsme tu všichni zahynuli.“ Podíval jsem se na oblohu, slunce ukrutně pražilo a já si až teď uvědomil, že jsme na naprosto prázdné a pusté poušti. „Ta krajina je tak prázdná, jako moje břicho,“ řekl Knapp. Nicméně nedalo se nic dělat, museli jsme jít dál. Šli jsme tím vedrem skoro celý den a už dávno nebyla možnost vrátit se. Najednou slyším ránu. Pan Křečík se zhroutil: „Je dobře, že zemřu,“ povídá. Nic dobrého už by mě nečekalo. Nemám se ani kam vrátit. Už ani nevím, proč jsem vlastně utíkal. Snad abych zemřel pod krásným nebem a ne na nějaké rozvrzané posteli. Pozdravujte aspoň…“ Pan Křečík zpomaloval svoje slova, až je zastavil úplně. Už nebyl mezi námi. A my si uvědomili, že jsme o něm nevěděli víc, než že býval bankéřem.

 

-- Sedí smrtka vprostřed pouště

-- a z nudy si prsty kouše

-- sedí a jen čeká, kdo k ní přijde

-- než ráno slunce k nebi vyjde

 

Všechny tři nás to hodně vzalo. Věděli jsme, že může být jen otázkou času, kdy to čeká i nás. Jsme jen tři, najednou se mi to zdálo jako hrozně málo. Křečka jsme v rámci možností zahrabali do písku, vzdali minutu ticha a šli zas dál. Všude prázdno. Už ani nebyl důvod mluvit. Nebylo, co bychom si řekli. A co když zbudu sám? Kdo mi pak řekne, kdo jsem?

 

-- „Tak je tu někdo? Halóoo?“ Pan doktor Jasný procházel opuštěnými prostory a hledal živé duše, marně. Ozývala se jen ozvěna. Doktorovi bylo úzko, tak prázdnou nemocnici ještě nezažil. Pustla snad každou vteřinou a po třech dnech byla jako zámek z pohádky o Šípkové Růžence.

-- Doktor Jasný vyčerpaný spal ten večer na podlaze jako pes. Vzbudily ho však povědomé zvuky. Jak byla budova opuštěná, ty zvuky se rozléhaly a ozvěna je ještě znásobovala. Byly to něčí kroky, zvuky zesilovaly. Ty kroky byly jako srdce doktora, jehož rytmus se prázdnotou rozléhal. Doktor, zvadající se z podlahy, spatřil siluetu postavy, která se k němu blížila. Kroky zpomalily, ale postava se stále přibližovala. Doktor ho poznal, byl to pan Váňa. Doktor se udivil: „Co vy tu děláte?“ Pan Váňa odpověděl rozechvěným, ale tichým hlasem: „Já ani nevím, nějak na mě přišly mdloby a když jsem se vzbudil, nikde nikdo nebyl. Našel jsem jen vás a vůbec nevím, co se děje.“

 

My jsme pokračovali dál, doufaje, že najdeme alespoň nějakou naději. Šli jsme pouští a já najednou v dálce spatřil něco, co jsem nedokázal na tu dálku rozpoznat. Jakýsi nehybný předmět. Mohlo to být cokoliv, ale já vyběhl plný naděje kupředu. Běžel jsem a viděl onen předmět stále zřetelněji. Byl to stůl. Ano… a na něm ubrus a nějaké věci.. Když jsem doběhl ještě blíž, rozeznal jsem to. Spousta jídel se na ten stůl sotva vešla. Byl obklopen rozličnými lahůdkami. Samozřejmě jsme se na všechno okamžitě vrhli a na stole toho po hodině nezbylo skoro nic. Ale vrtalo nám hlavami, kde a proč se tu vzaly takové dobroty. Báli jsme se, zda to není past. Nicméně hlad a žízeň byla nesnesitelná, takže nebylo nad čím přemýšlet. Všichni tři jsme přikročili ke stolu a jedli a jedli. Na stole bylo opravdu jídla, co hrdlo ráčí. Knapp okusoval pečenou kachnu, Helis zase zkoušel, jak chutná prasátko, pokračovali jsme dál přes různé paštiky, saláty a ryby a pak jsem objevil láhev: „Hele, víno…,“ povídám. „A dokonce skleničky. Přesně tři.“ Podivoval jsem se. Jak jsme chvíli přestali do sebe cpát tu spoustu jídla, uvědomili jsme si, že nám do toho hraje hudba. Byla to vážná hudba, ale bůh ví, jaká. Rozhlíželi jsme se mlčky kolem sebe, ale nikde nic. Až pak se pan Helis podíval pod stůl a vytáhl CD přehrávač.

„Měli bysme jít dál,“ navrhnul jsem. Zabalili jsme zbylé jídlo do ubrusu a vzali ho s sebou. Šli jsme dál a poušť začala zelenat. Nicméně kromě nízké trávy žádná změna. Začaly na mne padat deprese. Vyčítal jsem si všechno, že jsem se narodil, že jsem neprožil svůj život lépe, že jsem nedošel ani k lásce, k jedinému, po čem jsem toužil. Vyčítal jsem si, že jsem se dostal do nemocnice i to, že jsem utekl. Pan Helis byl nerudný: „Kdy už tam sakra budeme?“ Ptal se pana Knappa vyčítavě. „Já nevím,“ odpověděl smutně, nechápajíc ani, kam že pan Helis má v úmyslu dojít. Po třech dnech chůze nám ze zásob zbyl jen ten špinavý ubrus. Nechali jsme ho ležet. šli jsme sotva hodinu, když jsem zničehonic sednul na zem. Schoval jsem obličej do dlaní, aby ostatní neviděli, že pláču. Až po padesáti metrech chůze si všimli, že nejsem s nimi. Otočili se a vydali se za mnou. Když si všimli, že pláču, neptali se na nic a sedli si jen mlčky ke mně.

Seděli jsme tam snad půl dne beze slova. Jen jsem se občas rozhlédl po travnaté krajině, zda někde neuvidím stín života. Ale po tom půl dne beznaděje jsem v dálce cosi spatřil. Měl jsem mžitky před očima domníval jsem se, že je to strom. Žízeň mě trápila a sotva jsem se zvednul. Ostatní se na mě jen tiše dívali, snad mysleli, že blouzním. Šel jsem naproti tomu stromu, který jako by se ve větru nakláněl. Zastavil jsem se, ale strom se přibližoval. Vystupoval ze stínu a jeho koruna měnila se mi před mýma červenýma očima ve vlasy. Větve mi nyní připadaly jako ruce a kmen byly nohy. Blížil se ke mně. Byl to muž, ano, snad mne už zrak nešálí. Muž, který v ruce držel hrnek. Došel až ke mně. Usmíval se hloupě ale šťastně. Slušně mě pozdravil, napil se z hrnku a šel dál. Měl bílé pyžamo jako my. Kráčel si jako po nemocniční chodbě, naprosto bezstarostně. Nezastavil jsem ho, jen jsem pak udiveně ohlédl, jak odchází. Ale ne! Musel jsem ho zastavit. Z posledních sil jsem ho doběhl. Stoupl jsem si před něj, zastavil své kroky, pořád se ale usmíval a opět se napil. Připomínal mi svým výrazem komika Stanley Laurela. „Kde to jsme, jak se odsud dostanem?“ vypravil jsem ze sebe. Muž odpověděl: „No kde by? Přece v areálu naší nemocnice. Vy jste zřejmě z pavilónu A. Já jsem z béčka.“ Zatvářil jsem se nechápavě, ale on ukázal směrem vlevo. Když jsem se ohlédl, spatřil jsem typickou čistě bílou budovu nemocnice. Snad to byla ta, ze které jsme utíkali. Pak ukázal opačným směrem na další čistě bílou budovu, kde bylo napsáno velké písmeno „B“. „Nééééé!!“, zařval jsem, jen co jsem si vše uvědomil. „A co ta zeď, kterou jsme překonali?“ Muž se podíval směrem na zem. Podíval jsem se tedy také na zem. Šlapal jsem po kulise vysoké zdi z papíru, která asi ještě před nedávnem stála. Uvědomil jsem si to – my vlastně překonali jen papírovou zeď, která vůbec nebyla východem z nemocnice. My se vůbec z nemocnice nedostali! Zvedl jsem hlavu a už jsem viděl vedle sebe mé dva kolegy. Zírali stejně jako já. Pán s hrnkem v ruce si ani neuvědomil, jak zásadní věci říká, stále se jen kamarádsky smál. „Jak se odsud dostaneme?“ zatřásl jsem s ním. Trochu mu povolil úsměv a opět ukázal rukou jakýmsi směrem. Byla tam vysoká zeď, tentokrát snad už skutečná. Vyběhli jsme všichni tři směrem ke zdi, padajíce přitom co chvíli na zem, ale s roztrhanými šaty už jsme se drápali nahoru. Muž s hrnkem v ruce si snad ani neuvědomoval naše počínání, opět se vesele usmíval, pil ze svého hrnku horké kakao a díval se na naše snažení přelézt zeď. Ani nečekal, jestli se nám podaří přelézt, otočil se a kamsi pomalinku kráčel. Slunce mu krásně svítilo nad hlavou a bylo vidět, že procházka mu dělá dobře. Nejen modré proužky na jeho košili jako by napovídaly, že nepatří k nám. A mě až pozdě napadlo - Proč jsem se ho ani nezeptal, kdo jsem? Třeba by to věděl.

 

-- Sedí Smrtka na stráni

-- svou kosou se ohání

-- sedí Láska někde za ní

-- stačí se jen dívat na ní

-- nemusíš jít cestu dlouhou

-- stačí se jen dívat chvíli pouhou

 

-- Doktor Jasný seděl před nemocnicí. Čekal, až se někdo objeví, že se někdo vrátí. Ale nikdo nešel, ani tam, ani zpátky. Jen pan Váňa byl hned vedle něj, začtený do jedné ze svých knih. Nebyla s ním žádná řeč. Doktor Jasný se ohlédl ke své nemocnici. Byla to jedna budova, o které jsem si vždy myslel, že je čistě bílá, ostatně jako všechno tady. Jenže ona byla světle modrá s bílými lemy kolem oken a červenou střechou. Doktor si v duchu si říkal: „Proč se nikdo kromě mě ani neohlédl? Nikoho nemocnice vůbec nezajímá. Ani netuší, jak vypadá. Přitom je tak povznášející vidět něco, co není jen čistě bílé.“ Doktor Jasný měl budovu nemocnice za architektonický skvost, jenže kdo ví, co stálo za omezeností pacientů a přiznejme si – i za omezeností personálu. Nikoho ani nenapadlo se ohlédnout, třeba se jen na okamžik podívat. Doktor však dál seděl a dál marně čekal.


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář